Základní finanční instrumenty

Základní investiční nástroje

Trhy peněz

Běžné účty představují rozhodně tu nejbezpečnější investici, pokud nebudeme zohledňovat znehodnocení vkladu růstem cenové hladiny. Peníze máme v bance kdykoli k dispozici a můžeme je použít k okamžité potřebě. Takovou potřebou mohou být např. náklady na provoz domácnosti, auta, školné apod. Za tímto účelem má uložení peněz na běžném účtu rozhodně své opodstatnění. Peníze, o kterých víme, že je nebudeme potřebovat výhledově během několika měsíců můžeme uložit na termínované vklady, které nám poskytnou vyšší úročení, než běžné účty. Na druhou stranu, za vyšší úrok již „platíme“ závazkem, že po dobu trvání vkladu peníze nebudeme vybírat. Své peníze sice můžeme vybrat kdykoli, ale pokud by to bylo před ukončením dohodnutého trvání vkladu, může nám banka naúčtovat sankci za předčasné ukončení vkladu. Jak bychom ale měli nakládat s penězi, o kterých víme, že je nebudeme potřebovat déle než rok?

Dluhopisy

Peníze, které můžeme odložit na dobu delší než jeden rok již můžeme směle zhodnocovat prostřednictvím tzv. nástrojů kapitálového trhu. Mezi takové nástroje patří především dluhopisy a akcie.

Dluhopisy patří mezi konzervativní investiční nástroje, které držitelům většinou přináší pravidelnou úrokovou platbu. Jedná se o cenný papír, který představuje závazek dlužníka splatit vypůjčenou částku a v pravidelných obdobích vyplácet majitelům dluhopisů předem stanovený úrok. Ten bývá nejčastěji vyjádřen jako určité procento z jistiny dluhopisu. Může se definovat ve formě konstantní úrokové sazby nebo být odvozen od krátkodobé standardizované úrokové míry (např. 6ti měsíční PRIBOR) atd. Existují také dluhopisy, které pravidelné kuponové platby nevyplácí a celý očekávaný výnos je zohledněn přímo v jejich ceně.

Výkonnost dluhopisových nástrojů významně ovlivňují dva faktory – pohyby úrokových sazeb a doba do splatnosti dluhopisu. Tržní cena dluhopisů závisí na vývoji úrokové míry (je mu nepřímo úměrná). Obecně platí, že s neočekávaným růstem úrokových sazeb klesají tržní ceny pevně úročených dluhopisů a naopak – s neočekávaným poklesem sazeb ceny pevně úročených dluhopisů rostou. Zároveň platí, že dluhopisy s delší dobou do splatnosti jsou více citlivé na změny úrokových sazeb než dluhopisy s krátkou dobou do splatnosti. Kolísání tržní ceny dlouhodobých dluhopisů je výrazně vyšší. Dluhopisy se splatností do jednoho roku jsou využívány jako nástroje peněžního trhu.

Dalším důležitým parametrem je důvěryhodnost dlužníka (emitenta dluhopisů), která se přenáší do pravděpodobnosti, s jakou emitent dluhopisu dostojí svým závazkům v podobě platby kupónů a jistiny. Znamená to, že firemní dluhopis, který je zpravidla považován za rizikovější než dluh vlády, nabízí vyšší výnos. Při investicích do dluhopisů je tedy nutné přednostně sledovat aktuální výnos, úrokovou citlivost ve vztahu k očekávanému vývoji úrokových sazeb, kreditní a popřípadě měnové riziko.

Dluhopisy patří mezi základní prvky většiny investičních strategií. Představují stabilizační složku, jejímž cílem je dosahovat výnosů vyšších než nabízí termínované vklady a současně nevystavovat portfolio riziku výrazného kolísání cen, které je spojeno především s akciovými trhy.

Akcie

S akciemi si většina investorů spojuje dvě základní vlastnosti. V delším investičním horizontu se jedná o nejvýnosnější základní finanční aktivum. Tento fakt lze nejlépe dokumentovat srovnáním dlouhodobých historických výkonností akcií se zhodnocením jiných finančních nástrojů, zejména pevně úročených cenných papírů (ať už krátkodobých nebo dlouhodobých), které představují druhou hlavní skupinu základních finančních aktiv. Vyšší výnos akcií je dosažen díky tomu, že toto aktivum je jako jediné přímo spojené s tvorbou nových hodnot (tj. investor se přímo podílí na vytvořeném novém zisku a růstu společností). Druhou dobře známou vlastností je, že ve srovnání s ostatními finančními aktivy vývoj kurzů akcií podléhá v krátkém období největším výkyvům a s investicí do těchto cenných papírů je tak spojeno větší riziko než je tomu například u investic do pevně úročených nástrojů. Vyšší potenciální výnos akcií musí tedy zároveň kompenzovat i podstoupené vyšší riziko, jinak by investoři kupovali méně riziková aktiva se stejným výnosem (správné ocenění jednotlivé akcie v sobě tuto prémii za podstoupené riziko vždy obsahuje).

Zhodnocení akciových kurzů se v delším investičním horizontu odvíjí primárně od schopnosti jednotlivých společností zlepšovat své finanční ukazatele (zejména volné cash flow, resp. čistý zisk na akcii). Při stabilních úrokových sazbách v ekonomice a nezměněném očekávaném budoucím růstu společnosti je zpravidla zhodnocení akcie společnosti blízké růstu čistého zisku (resp. růstu vytvářeného volného cash flow). Odlišný růst výše zmíněných finančních ukazatelů společnosti je zpravidla také primární faktorem, kterým lze vysvětlit rozdíl v minulém zhodnocení akcií dvou různých společností.

Druhým faktorem, který výrazně ovlivňuje zhodnocení akcií, je úroveň úrokových sazeb v ekonomice, resp. trend vývoje úrokových sazeb. Rostoucí úrokové sazby mají tendenci zatraktivnit méně riziková, pevně úročená finanční aktiva a vede k požadování vyššího výnosu investory, což zákonitě vede také k nižším úrovním ocenění akcií. V takovém případě bývá zpravidla zhodnocení akcie v delším období nižší než je růst jejích výše zmiňovaných finančních ukazatelů, protože část tohoto potenciálního zhodnocení bude eliminována v důsledku nižšího následného ocenění akcií. V případě klesajících úrokových sazeb je tomu naopak, dlouhodobé zhodnocení akcie bude zpravidla vyšší než je růst jejích finančních ukazatelů.

Do akcií investoři ukládají spíše prostředky, o kterých předpokládají, že je budou používat až za několik let (obvykle se doporučuje pět let a více). Proto se akciové nástroje využívají pro tvorbu dlouhodobých rezerv, zpravidla v kombinaci s jinou, méně rizikovou složkou.

Na tomto místě je vhodné zmínit také měnové riziko. Pokud investor nakupuje cenné papíry v jiné měně, než je ta, ve které má své hlavní příjmy a závazky (v roce 2008 je to tedy pro české investory a investorky česká koruna), pak je nutné v kalkulacích o očekávaném riziku započítat také možné změny kurzu domácí měny vůči měnám zvolených zahraničních aktiv. Nepříznivý měnový vývoj totiž může zcela převážit zisky plynoucí z držby samotného cenného papíru. Tento vztah platí samozřejmě i opačně.

Přímé investice do cenných papírů vyžadují dostatek informací o jednotlivých trzích a v neposlední řadě také relativně vysoké objemy peněz pro jednotlivé transakce (to platí především pro obchody s dluhopisy). I když se již dnes dá investovat do akcií i s poměrně malými objemy peněz, informace jsou zboží, za které se platí nemalá cena. 

Ve statistikách o chování českých domácností sledujeme sílící odklon od pasivního způsobu práce se svými úsporami a stále větší ochotu využívat kapitálových trhů jako moderního přístupu k řízení rezerv.

Kolik při investování zaplatím

Kolik při investicích zaplatím?

Všechny formy investování s sebou nesou určité náklady. Asi by bylo bláhové domnívat se, že při nákupu investičního instrumentu již za nic dalšího nebudu platit. Jinak řečeno, “maker“ produktu či jeho distributor si za poskytnutou službu nebo produkt účtuje různé poplatky.

Poplatky mohou mít různou formu, v závislosti na daném produktu a distribučním kanálu, prostřednictvím kterého si ho kupujeme. 

V praxi se setkáme se třemi základními poplatky:

Vstupní poplatek neboli poplatek za nákup cenného papíru – jedná se o poplatek, který si tvůrce produktu nebo distributor účtuje za nákup cenného papíru a souvisí s náklady na distribuci produktu nebo náklady trhu na kterém je obchod realizován. Zpravidla bývá vyjádřen procentní částkou, v některých případech s určením případného minima nebo naopak stropu.

Poplatek za správu neboli poplatek za obhospodařování (management fee) – vyjadřuje náklady správce nebo tvůrce produktu spojené s vlastním obhospodařováním portfolia cenných papírů nebo fondu, tvorbu investiční strategie, výběr vhodných titulů do portfolia či fondu.

Výstupní poplatek neboli poplatek za prodej cenného papíru – jedná se o poplatek, který si tvůrce produktu nebo distributor účtuje za odkup (prodej) cenného papíru a souvisí s náklady trhu na kterém je obchod realizován. Zpravidla bývá vyjádřen procentní částkou, v některých případech s určením případného minima nebo naopak stropu.

Kolik stojí správa aktiv?

Hovoříme-li o Správě aktiv (Asset management) je nutné říci, že tato „služba“ je zcela individualizovaná, a tím i její poplatky za správu. Závisí na mnoha faktorech, jako je objem aktiv, rizikový profil investičního portfolia, konkrétní správce atd.

Poplatek za správu může mít i různé formy:

Fixní fee – např. jako procento z objemu spravovaných aktiv, nebo pevně stanovená částka,

Variabilní fee – stanovený procentem z výnosu majetku – např. procento z částky, o kterou výnos portfolia za kalendářní rok překonal předem stanovený benchmark.

Kombinace fixního a variabilního fee – jedná se o nejčastější způsob účtování nákladů za správu aktiv (např. 1,2 % z objemu spravovaných aktiv + 25 % z částky, o kterou výnos portfolia za kalendářní rok překonal předem stanovený benchmark).

Se správou aktiv mohou souviset další služby, jejichž poplatky mohou být stanoveny individuálně. Jedná se například o poplatek za služby související se správou a úschovou cenných papírů (tzv. custody fee). Další jednotlivé služby (inkaso kupónu, dividendy) zpravidla bývají stanoveny ve standardním sazebníku obchodníka s cennými papíry či banky.

Etika na finančním trhu (investování)

Etika investování

Subjekty pohybující se na finančních trzích, tedy banky, investiční společnosti, obchodníci s cennými papíry, investiční zprostředkovatelé a další nabízejí svým klientům – investorům, celou řadu investičních produktů a služeb. Toto činí podle platných zákonů a pod dohledem regulatorního orgánu, kterým je Česká národní banka.

Hovoříme-li o investování, je nutné si uvědomit že se jedná o velmi složitou problematiku. V určitých oblastech však legislativa dostatečně kapitálový trh neupravuje či nejsou regulátorem stanoveny závazné postupy, a výklad zákona nemusí být vždy dostatečně jasný a jednoznačný. Je tedy v zájmu všech účastníků trhu, nejen subjektů nabízejících investiční služby a produkty, ale především v zájmu klientů - investorů, aby existovala určitá dobrovolná pravidla vymezující hranice férového chování pro jejich získávání.

Na českém kapitálovém trhu velmi aktivně působí profesní sdružení Asociace pro kapitálový trh (AKAT ČR). Na počátku roku 2008 došlo k jeho sloučení s profesní organizací Asociace fondů a aset managementu ČR (AFAM ČR). Svými aktivitami a samo-regulačními předpisy rozvíjí povědomí, znalost a důvěryhodnost v oblasti kolektivního investování a individuální správy aktiv. Dbá na profesionalitu a poctivost při správě cizího majetku a korektní přístup k investorům a klientům fondů.

V rámci tohoto profesního sdružení byl vytvořen Etický kodex obsahující dobrovolná pravidla chování a jednání členů – účastníků trhu. Tvoří ho souhrn pravidel, principů, zásad a norem upravujících poskytování investičních a souvisejících služeb ze strany členů a stálých partnerů AKAT. Obsahuje i normy a požadavky na chování a jednání, které v kombinaci s uvedenými pravidly mají za cíl zlepšit etické chování a obchodní kulturu na trhu a zároveň podpořit rovnocenné postavení jeho jednotlivých účastníků. Jeho záměrem je také vytvoření základní ochrany zákazníků a úprava korektních vztahů mezi jednotlivými účastníky finančního trhu.

Proč investovat

Každý z nás vytváří postupně určitou peněžní rezervu. Tato rezerva má různé důvody svého vzniku a může mít i různé podoby. Někdo spoří na novou pračku, někdo na byt, jiný se připravuje na důchodový věk, a tak odkládáme část svých výdajů do budoucna. Podoba takové rezervy může být velmi různorodá. Nemusí se vždy jednat o pár korun odložených do hrníčku, řada lidí stále věří hotovým penězům a ty pak „skladuje“ v hotovosti různou formou, doma nebo v trezoru v bance.

Tou bezpečnější možností jsou pochopitelně banky a různé formy bankovních vkladů. Jsou to finanční prostředky uložené přímo na běžných účtech, vkladních knížkách, nebo na spořících účtech či termínovaných vkladech. I tady je nabídka poměrně velmi pestrá a už dnes jsou klienti finančních ústavů běžně informováni o tom, že kromě standardních termínovaných vkladů na různé doby splatnosti také existují vklady, jejichž výnos se může odvíjet od vývoje konkrétního zvoleného trhu, například od vývoje české koruny vůči euru nebo třeba vývoje evropských akciových indexů.

Držet peníze na vkladech v bankách je velmi využívanou formou uchování finančního majetku. Je to rozumné? Proč by tomu tak nemělo být? Jaký je základní cíl toho, proč lidé investují? Odpověď na tyto otázky je poměrně jednoduchá. Ceny zboží a služeb nejsou konstantní, naopak se velmi rychle mění. Změny ve vývoji cen (např. inflaci) poznáme jednoduše na vlastní peněžence anebo sofistikovaně prostřednictvím indexu spotřebitelských cen a jeho meziročních, případně měsíčních změn.

Základním cílem každého investování je růst cen minimálně překonat. Peněžní rezervy v hotovosti nebo na účtech v bankách obvykle nepřináší dostatečné zhodnocení nad úroveň inflace a ve skutečnosti takto uložené prostředky ztrácí na hodnotě. To je jeden z hlavních důvodů, proč se obvykle klienti finančních ústavů poohlížejí po dalších možnostech zhodnocení svých rezerv.